Foto: Archiv Jitky Nesnídalové

Pro harmonický vztah se vyplatí využívat humor

Harmonické partnerské vztahy a pozitivní přístup jako klíč ke spokojenému životu. Ale také víra v sebe a sebe-ocenění. To je cesta psycholožky Jitky Nesnídalové.

Zveřejněno: 12.07.21

“Pracuji převážně se ženami, ale sem tam i s mužem, společně se díváme na rozličné záležitosti ve vztazích. Nejčastěji řešíme téma sebehodnoty, sebepřijetí, vztahy s druhými a pracovní záležitosti ve smyslu seberealizace,” zmiňuje.

Vybavujete si příběh, ze kterého jste ve své praxi měla dobrý pocit?

Pamatuji si jednu klientku, která byla tak krásná, že mohla dělat okamžitě modelku. Její sebevědomí ve vztahu však bylo velmi pošramocené. Její partner s ní manipuloval, ubližoval jí a nebyl jí vůbec žádnou oporou. Měla po dvou letech spolužití s ním pocit, že on má ve všem pravdu a že ona je skutečně ta špatná. Kdykoliv o svém partnerovi mluvila, okamžitě se jí objevilo po celém krku výrazné zarudnutí. Říkala jsem jí, že nemusím být psycholožka, abych viděla její reakci těla, která jí dává jasné znamení, že se ve vztahu děje něco, co s ní není absolutně v souladu. Tato krásná a mladá dáma mi poděkovala za nový náhled, když jsem kreslila bludný kruh, jak to chodí v partnerství, ve kterém jeden manipuluje druhým. Dokázala se s „přítelem“ za nějakou dobu rozejít, ačkoliv to pro ni nebylo jednoduché.

To ale asi není konec?

Říkala mi pak, že cítila velikou úlevu. Bylo ale těžké odolávat jeho nabídkám, aby se k němu vrátila. Napsala si tak seznam věcí, kterými jí kdy ublížil a umístila ho na ledničku. A kdykoliv slyšela zvonek u dveří nebo viděla, že jí telefonuje, šla si tento seznam přečíst, aby získala větší stabilitu v rozhodnutí nevracet se tam, kde jí nebylo dobře. Využila tak sílu vzpomínek – věděla, co nechce. A vždy si potřebovala znovu potvrdit, proč to nechce. A pak už nezbývalo, než se začít soustředit na to, co chce. Tedy na harmonický vztah. K tomu účelu výborně slouží jiný seznam – seznam toho, jakého muže by chtěla za partnera. Vypsala si vše, co ji napadlo, a jakého partnera by v životě uvítala. Vyslala tím specifický záměr a tím více synchronicita mohla působit.

A co dělat, pokud to páru neladí, ale chce spolu zůstat?

Takovým příkladem je příběh klientky, která žila v několikaletém manželství, ale s manželem na sobě stále nacházeli něco, co se jim na sobě nelíbilo. Často jeden druhého kritizoval nebo komandoval. Tam zněla rada – říkat nahlas hlavně to, co se vám na partnerovi líbí. Nelze vyřešit problém na stejné úrovni, na které se lidé neustále točí dokola. Je třeba jít do jiných slov, jiných energií, imaginací a přístupu.

Je příběh s dobrým koncem častý, nebo je spíše výjimkou?

Někdy to dopadne tak, jindy onak, Vždy to mají ve svých rukách aktéři daného vztahu a já jim vždy držím pěsti v naději.

Oba partneři musí chtít pracovat… Na čem vlastně? Na sobě? Na vztahu?

Ano, jistě. Pokud člověk má záměr o své vysněné práci, tak ale nesedí doma na gauči. Věci se nedějí na základě lusknutí prstů. Stejně tak nikdo neuzdraví vztah mávnutím kouzelného proutku. Všichni tomu rozumíme, ale málokdo je ochoten se skutečně zamyslet, co dělat jinak a proč, a vytrvat ve svém novém nastavení. Jen bych chtěla zdůraznit, že je potřeba rozklíčovat, zda mluvíme o vztahu, který je skutečně postaven na základech dvou rozumných lidí, kterým skutečně na sobě záleží. Pokud se někdo pouští do vztahu například s člověkem, který je bohužel manipulátor, pak takový vztah je předem prohraný. Vždy je potřeba posuzovat slova i činy druhého, a vnímat, zda jsou v souladu. Dalším zádrhelem může být fakt, že ani jeden z partnerů nechce začít první. Říkají: “Až se on/ona začne chovat jinak, lépe…” Ale takovým přístupem vztah nemá šanci se uzdravit. Je potřeba, aby oba dva partneři vnímali, že vztah je společná záležitost, a to, co do něj vnesou, se jim ukazuje. Proto je tak skvělá párová terapie, kterou vždy v problematickém vztahu doporučuji. A je mnoho výborných párových terapeutů, kteří pomohli již mnoha partnerstvím.

Co s tím, když se partneři mají opravdu ze srdce a hluboce rádi, vše si řeknou, sex funguje, ale stejně jsou spolu ve vztahu nespokojení, protože vidí na tom druhém věci, které vnímají jako chyby?

Buď začnou vidět jeden na druhém to, pro co ho milují, nebo vztah nebude mít ten základní zdroj k rozvoji – tedy respekt a přijetí. Velmi se vyplatí více používat humor, to je stará známá pravda. Podle výzkumu americké psycholožky Doris G. Bazziniové figuruje schopnost společně se smát jako klíčový faktor pro kvalitní manželství.

Co lidé nejčastěji nechtějí nebo neumějí vidět ve svém partnerském vztahu, který nefunguje?

Velikým problémem, který vztah ničí, je kritika toho druhého. Kritika je velmi ošemetná věc. Skutečně zvláště vztahy urputně ničí a lidská srdce zatvrzuje a uzavírá. Samozřejmě, že kritika dokáže i "nakopnout", ale nemůže být dominantním životním motorem, to by člověk moc daleko nedojel. Uvědomme si, že v manželství nejde o žádné soutěžení ani porovnávání. Rozumím tomu, že je někdy potřeba říci, co by člověk chtěl, a jinak než bez náznaku kritiky se tomu občas nelze vyhnout. Všichni jistě známe taková ta "šlehnutí", to je v pořádku. Pokud vnímáte, že je potřeba šlápnout tímto směrem, pak to udělejte, ale před tím se nalaďte, že vaše prosby budou vyslyšeny. Lidé totiž dost často kritizují druhé a všimněte si, kupodivu, stále a stále dokola. Opakují stejné věci roky a diví se, že partner není schopný ukojit jejich tužby.

A co se pak děje dál?

Čím více na něco budeme poukazovat, tím tomu přiléváme energii, a tím více budou vznikat trhliny mezi přáním a realitou. Jako když někdo dětem opakuje, že jsou hloupé, ony tomu časem uvěří a budou se chovat tak, aby skutečně působily hloupě. Když partnerovi člověk stále něco opakuje dokola, on se pak velmi často nevědomky chová tak, aby dostál vašim slovům o tom, JAKÝ JE. Proto se v komunikaci jinak zdržte nepříjemných poznámek na adresu druhého a řekněte věci jednou a věřte v jejich zlepšení, představujte si ideální stav věcí.  Pak se takové představě každodenně oddávejte. Naše představivost je tvůrčí, je mocná, ale musí v ní být jednota s přáním, naprostý soulad. Proto je tak důležité znát sebe sama, aby člověk věděl, co vlastně chce, co si představovat, co k sobě nechat přicházet. Jak řekla Matka Tereza: "Soudíš-li lidi, nemáš čas je milovat!”

Proč si tak otravujeme naše vztahy?

Mohou za to naše nezpracovaná ega, na tom se asi shodne většina z nás. Jak říká Carl Gustav Jung, pro mne ten největší psycholog, ego je součástí vývoje, ale rozhodně to není naše MAXIMUM. Ego nás v životě naučí pocítit “já”. A to samozřejmě není nic špatného. V dětství se dítě potřebuje odloučit od matky, aby vědělo, že má svoje tělo, svoji duši. V dospělosti se pak ale ego může stát naším falešným vodítkem, naší životní strategií. To znamená, že se cítíme výluční, odloučení od celku a vyvýšení. V mnoha nefunkčních partnerstvích jsem zaznamenala, jak se partneři navzájem neustále hodnotí a porovnávají, kdo je lepší – to z nich mluví jejich ega, že? A pozor ego nedává jen povýšenost a aroganci, ale také dokáže servírovat nelítostné dávky ustrašenosti, strachu, potřeby trestu, deprese a pocity, že člověk vlastně nikam nepatří. Určitě je fajn umět vnímat své “já”, ale ještě více je fajn nemít toto své “já” jako jediného ukazatele, kudy v životě jít. A umět tedy vnímat jednotu, propojenost a sounáležitost. Krůček po krůčku v sobě kultivovat soucit k sobě i k druhým. Sri Chinmoy řekl: „Když se nesnažíme zdokonalovat druhé, ale jen zdokonalit svůj život, tehdy získáváme radost.“  

A jaké jsou nejčastější projevy nefunkčnosti, které v počátcích nevidíme, než se to začne sypat?

Toho je mnoho… Většinou je lidé vidí, cítí, ale potlačují a zametají pod koberec. Proto je tak důležitá věta “Poznej sama sebe”, aby člověk skutečně dokázal rozklíčovat, kde mu je dobře a kde ne, a uměl se jasněji rozhodovat, co mu ubližuje, a co je pro něj naopak to, v čem jeho srdce cítí skutečně soulad. Být upřímný sám k sobě a nedělat věci proti sobě je také samozřejmě nesmírně důležité pro rozklíčování, zda je vztah nefunkční.

Jaké prostředí nebo jaká společná aktivita může prověřit sílu vztahu?

Na tuto otázku by se dala napsat celá kniha. Tolik situací v životě člověka se děje a tolik jich partneři spolu musí zvládat, že? Pro někoho může být specificky náročným obdobím příchod dětí, pro jiný pár toto může být ten nejkrásnější čas. Miluji film Svatební cesta do Jiljí, ten je na toto téma přímo ušitý.

Pracujete s termíny, jako jsou “víra v sebe” a “sebe-ocenění”. Nakolik vždy musíme začít sami u sebe a co pro klienty v tomto ohledu bývá nejtěžší?

Velmi často vedu ve své praxi hovory s ženami o tom, jak je někdy těžké umět se postavit sama za sebe. Ženy někdy podlehnou tlaku druhých, jejich argumentům a názorům, a ztratí tak samu sebe. Velmi ráda hovořím o bezpodmínečné lásce, o přijetí, o respektování, ale i to, že se žena umí postavit sama za sebe, znamená, že je právě v tomto proudu sebelásky a sebepřijetí. Nejde o to, tiše přikyvovat a snášet něco, co se ženě nelíbí. Tam se od sebelásky odpojuje, není tam ani sebepřijetí, ani respekt k druhým, ale podléhání druhým. A to je veliký rozdíl: láska nebo závislost a slepé následování druhého na úkor sama sebe. Jak říká Chuck Spezzano: "Jestli to bolí, není to láska". Jakmile dáme druhým najevo, že oni jsou něco více, dostávají do rukou karty manipulace či moci.

Touží muži ve vztahu po něčem jiném než ženy? Alespoň z toho, co ukazuje vaše praxe?

Jistě jsou muži náturou dobrodružnější a ženy jsou většinou spíše ty, které hlídají rodinný krb. Věřím ale, že veskrze každý touží po tom být milován a přijat.

Může muž udělat ženu šťastnou a obráceně?

Tak a teď k jádru věci. Proč vztahy skřípají, skomírají a dusí se? Protože lidé se prvotně orientují na druhé! Jsme tak naučení. Jsme tak vychovaní: “Musíš nejdříve vyhovět mně, tatínkovi, tetičce, zkrátka druhým, a pak teprve budeš žít smysluplný život. Věř mi, jsem starší, vím, jak to na tomto světě chodí…” A dítě nějak cítí rozpor, rozlévá se v něm nepochopení, ale musí přece poslouchat své rodiče. Přece oni to skutečně vědí lépe. Až dítě dospěje, najednou vidí, jak jsou rodiče nešťastní, vyčerpaní, rozhádaní… A je to z jednoho velmi jednoduchého důvodu; že maminka nebo tatínek nežije v souladu sama nebo sám se sebou. Hledá přijetí u druhých, podmiňuje svojí lásku, čeká vděk, závisí na uznání od druhých… Nic moc, že? Co takhle otočit to pořadí DRUZÍ – JÁ – PŘESAH zcela opačně na PŘESAH – JÁ – DRUZÍ? Ano, z pohledu této společnosti je to velmi sobecké a poněkud ezoterické. Ale bez napojení se na přesah se cítíme vnitřně frustrováni a nevíme vlastně proč. Stejně tak se při orientaci na druhé cítíme bezradně, bezmocně, vystrašeně a nevíme vlastně proč. Zajímavá je také úvaha, že lidé vyžadují přijetí a vděk od druhých – to už sobecké není? To, že lidé vyžadují od druhých, aby je učinili šťastnými, to sobecké není? Cítíte ten zmatek?

Takže vždy začít u sebe?

Jednoznačně. Začněme se dívat dovnitř sebe a uvidíme jasně hlavně to, co nás přesahuje, zdroj naší síly. Považujme sami sebe za výchozí bod. Považujme sami sebe – společně s přesahem – zcela logicky a přirozeně za výchozí bod svého života. Nechtějte po druhém, aby vás učinil šťastným. Nechtějte po druhém vděk za to, co jste udělali. Žijte s láskou ve svém srdci a šiřte ji. Buďte láskyplní sami k sobě a pozvěte do svého srdce kohokoliv, koho chcete a navzájem se obohacujte. Zkuste změnit pořadí a začněte se prvotně vztahovat sami k sobě a té boží síle. Mějte se rádi. Poznejte svoji hodnotu. Navraťte se ke své sebelásce. Nechte lásku, aby vás obklopovala jako jemná a hřejivá deka a pak ji dávejte. Pokud je ale vaše srdce prázdné a kolem cítíte jen chlad, co můžete druhým nabídnout? Co můžete sobě nabídnout? Jak můžete dát někomu kabát, když ho sami nemáte? Nejlepší pořadí je vztahovat se nejdříve k tomu, co nás přesahuje, pak k sobě, a pak k druhým. Co myslíte?

To mi řekněte vy.

Lidé se navzájem nemohou učinit šťastnými, protože každý rozhoduje o svém prožitku štěstí sám. Lidé se navzájem mohou milovat, inspirovat se a obohacovat nebo se naopak mohou navzájem štvát, opovrhovat sebou či druhé jen kritizovat. Výběr je na každém. Ovšem vždy je potřeba vědět, že si zasloužím respekt k sobě, k druhým, a pokud je člověk, který tento respekt mé osobě nenabízí, pak není důvod s ním dále vztah rozvíjet.

Jak vlastně vypadá ideální a harmonický vztah?

Samozřejmě v každém vztahu se občas objeví minimráčky, mráčky nebo mrak. To je přirozené, že člověk v tomto světě nezažívá jen soulad a porozumění. Tento svět je plný kontrastů, přicházejí k nám nevyhnutelně zprávy, které nás nepotěší – například úmrtí. A se vším se partneři vyrovnávají, jak mohou. Základem je pak důvěra, respekt, přijetí. Může to znít jako ohraná deska, ale tak to prostě je.

Související

Core Energetics - hledá se zdravé jádro

Core Energetics je evoluční proces, který pomáhá lidem osvobodit jejich srdce. Říká to Petr Ekl, který se metodě věnuje.


Trénink na procítění emocí a znovuobnovení jejich proudu

Často své živoucí emoce potlačujeme a snažíme se před nimi unikat a distancovat se od nich.


Nemoc vždy vzniká na úrovni psychiky. Příčinu je třeba hledat tam, říká psychosomatička

Simona Frydrychová, dnes odbornice na psychosomatiku podle Dr. Dahlkeho, se začala o osobní rozvoj zajímat před více než deseti lety. Její duševní transformaci odstartovala, jak už to ostatně bývá, velká osobní krize.


Terapie smíchem: nesmysl nebo stojí za vyzkoušení?

Ne nadarmo se říká, že smích je nejlepší lék. A za tímto tvrzením stojí i exaktní věda. Když se smějeme, do krve se nám uvolňují endorfiny, známé jako hormony štěstí. Ty zlepšují naši náladu podobně jako pocity, které můžeme zažívat třeba po cvičení.


11 bylin a doplňků stravy pro boj s depresí

Deprese je stav, kterým například jen ve Spojených státech trpí podle odhadů 17 milionů lidí. Skutečné číslo je ale pravděpodobně mnohem vyšší, protože ne každý, kdo depresí trpí, vyhledá pomoc odborníků. Důvody mohou být různé.