Foto: Archiv Filipa Žitníka

Nejsem jen chodící hlavou, to je Somatic Experiencing

“Trauma je součástí lidského života, ale není rozsudkem na doživotí,” říká Filip Žitník, psychosomatický terapeut, lektor a překladatel, který s oblibou využívá metodu Somatic Experiencing.

Zveřejněno: 16.08.21

“Nemoc dokáže najít každý” – píšete na svém webu. Co hledáte jako terapeut v životech lidí vy?

Nehledám ani tak v životech klientů, své životy znají sami klienti nejlépe. Prožívám s nimi vždy jen takové momentky jejich života. A v těchto momentkách hledám projevy zdraví.

Jak takový projev vypadá?

Může to být třeba jen hlubší výdech na konci věty, zatnutí pěsti nebo pevnější uchopení opěrky křesla ve chvíli, kdy hovoří o nějakém tématu. Může to být klientův srdečný úsměv a velmi jasné navázání vzájemného kontaktu. Hledám prostě něco, co funguje. Může to být klidně naprosto nepatrné, ale zároveň je to vždy něco, co dává v daném kontextu smysl. Na to klienty upozorňuji a dále s tím terapeuticky pracuji.

Co se děje, když si něčeho takového všimnete?

Když si toho zdravého všimnu a začnu se k tomu se zájmem vztahovat, tak se to zesiluje a rozvíjí, což umožňuje klientům, aby si toho všimli také. Zvědomění, vysvětlení a uznání dané reakce jim často přinese úlevu. Někdy narážíme na důvod, proč je daná reakce nepřijatelná, nebo proč nejsou schopní si jí vůbec všimnout. To už je začátek terapeutické práce.

Jednou z metod, které při terapii využíváte, je Somatic Experiencing (SE). Co vás na této metodě baví?

Baví mě hlavně rozvíjet přirozenou živost a tvořivost v životě klientů. Baví mě přivádět druhé k jejich tělesnému prožívání, a učit je, jak se vůbec pohybovat v tomto teritoriu, které je v současné době dost marginalizované. Baví mě, že je to práce, která probíhá tady a teď, což ode mě vyžaduje postřeh, určitou hbitost a neustálé vracení se do přítomnosti. Za to jsem tomuto přístupu velmi vděčný. V neposlední řadě mě baví, že práce jde skrze tělo – často se s klienty pohybujeme, děláme různé zvuky. Tato práce umožňuje i mně být celistvější lidskou bytostí, ne jen chodící hlavou.

Jaké další metody ve své práci využíváte?

Těch přístupů je více. Především se jedná o kraniosakrální biodynamickou terapii, focusing či proces orientovanou terapii. Hodně se ale opírám i o svou dlouholetou meditační praxi, přístupy pracující se spontánním pohybem nebo o znalosti polyvagální teorie. Všechny tyto přístupy jsou pro mě způsobem, jak lépe a přesněji v danou chvíli rozpoznat to zdravé, jak s tím adekvátně navázat kontakt, a jak pracovat s hlubším nezpracovaným materiálem, který při rozvíjení toho zdravého spontánně vyvstává. Umožňují mi také vnímat sebe samého i své reakce a vztahovat se ke klientovi tak, aby to pro něj bylo bezpečné a rozvíjející.

V metodě SE se pracuje pouze slovem nebo i dotykem? Zajímá mě to z pohledu covidové doby, co se ještě dá dělat on-line a co už ne?

V SE se může v určitých případech pracovat i dotykem, a je lepší, když tato možnost je. Pokud není, jako v případě práce on-line, lze většinu věcí zvládnout “prací slovem”. Klient se vede do imaginace nebo může využít fyzické prostředí u sebe doma, třeba se zapřít do stolu, víc se opřít do opěradla židle. Práce online je určitě dobrá varianta, ale vždy záleží samozřejmě na klientovi a tématu, se kterým přichází. Pro někoho, kdo opravdu potřebuje dotyk druhého člověka, může práce online být velmi stabilizující a může mu pomoci se lépe vyznat v tom, co prožívá, ale hlubokou terapeutickou práci dost pravděpodobně nebude možné udělat. Pro někoho jiného je naopak práce online vhodnější, jelikož při ní má od terapeuta větší odstup. Proto je tento typ práce méně stimulující, a zároveň jsou v něm z určitého pohledu jasnější hranice. Klient se tak celkově cítí bezpečněji a pracuje se mu lépe.

Jak je lidské tělo z pohledu SE zodpovědné za to, jak se cítíme a jak konáme?

Tak touto otázkou jsem posedlý už mnoho let. Před výcvikem v SE jsem studoval filosofii a fascinovala mě práce E.T. Gendlina, který popsal metodu Focusing. Gendlin v souladu s dalšími filosofy tvrdí, že tělesné prožívání tvoří jakési všudypřítomné pozadí naší zkušenosti, které předformovává to, jak věci vnímáme, jak jim rozumíme, ale i to jak se chováme nebo jak mluvíme.

Můžete být konkrétnější?

Když chcete někomu něco říci, nepředříkáváte si větu předem v duchu, ale mluvíte rovnou z toho jak “to” máte, z toho, jak “se máte”, z toho jak se cítíte. Mluvíte ze svého tělesně prožívaného rozumění. A když řeknete, co jste chtěl říct, přijde malá úleva a tělo povolí. Nebo nepovolí, a pak se dál snažíte věc zformulovat. Když se to stále nedaří, pak se třeba párkrát nadechnete, zpomalíte… Vlastně si vytvoříte trochu odstup od toho, co chcete říct, abyste to vnímal víc vcelku. Pak je větší šance, že se to povede. I tohle je focusing – vnímání svého “tělesného rozumění”. Děláme to stále a přirozeně. Pro mě je tohle schopnost, která vlastně dělá člověka člověkem, a která je u lidí úplně nejdůležitější! Schopnost přímo a autenticky vnímat, jak určité věci rozumím a snaha to vyjádřit. Jde totiž o to, že každý z nás takto tělesně rozumíme různým věcem unikátním a jedinečným způsobem. Tento způsob rozumění je hluboce kreativní, obsahuje v sobě všechny naše dosavadní zkušenosti, i odborné znalosti, a spojuje je nelineárním způsobem. Tím mohou vznikat nová řešení. Pokud jsme však traumatizovaní, ztrácíme se svým prožíváním kontakt a potřebujeme a vyžadujeme jasná a hotová řešení takříkajíc “z venku”, na která se můžeme spolehnout. Toto je, podle mě, nejzávažnější symptom naší současné traumatizované společnosti. I proto tak rád dělám tuto práci.

Pracujete zejména s lidmi, kteří řešili svá traumata v tématech porodu a prenatálního vývoje. Co ukazuje vaše praxe?

Trochu tu otázku otočím. S prenatálním traumatem pracuji primárně kvůli sobě, kvůli vlastnímu příběhu, který jsem potřeboval integrovat. To byl původní impulz, který mě zavedl do této oblasti, a umožnil mi získat řadu zkušeností, které mě podporují při práci s druhými. Mám úžasného terapeuta z Anglie, Matthewa Appletona, který je v této oblasti průkopníkem, a pracuje v ní mnoho let. Osobně mě tato práce naučila, jak svobodnější a kreativnější mohu být, když opravdu zaintegruji nějaké svoje nezpracované trauma. Umožnila mi velmi hluboce prožít, že oproti tomu, kdy je nezpracované trauma utrpením, dává zpracované trauma člověku určitou hlubokou sílu a moudrost. Naučila mě, že můj obtížný příchod na svět nebyl “špatně”. Že to byl způsob, jak mě síly života formovaly, abych teď měl přesně ty schopnosti a dovednosti, které mám, a mohl být určitým velmi specifickým způsobem přínosný současnému světu.

Tato práce mě naučila a učí jak mnoho základních návyků a postojů našeho života získáváme před porodem a během něj. Jsou to návyky týkající se jedení, navazování a ukončování vztahů s druhými, zahajování a ukončování projektů, ale i třeba schopnosti najít místo k bydlení nebo stabilní práci. V prenatálním období se tvoří základní vrstva toho, jak jsme ve svém těle, a tato vrstva je podkladem pro to, jak vnímáme sebe samé, druhé a okolní svět. I když tam ještě není zformováno já v klasickém slova smyslu, všechny zážitky od početí se do nás otiskují, pamatujeme si je v podobě tělesných vjemů. To umožňuje se s těmito zážitky spojit a pokud je to třeba, tak je terapeuticky opečovat. Výsledkem je větší svoboda v životě a pocit, že člověk je hluboce v pořádku takový, jaký je.

Jaký byl váš první kontakt s metodou SE?

Poprvé jsem se s SE setkal asi v roce 2004, a to prostřednictvím knihy od P. Levina - Healing Trauma: A Pioneering Program for Restoring the Wisdom of Your Body (Kniha vyšla v Českém překladu u nakladatelství Maitreia pod názvem Léčba traumatu - Program probuzení moudrosti těla). Kniha je sestavená z cvičení na rozvíjení vnímání vlastního těla, a práci s různými fázemi instinktivních reakcí na ohrožení. Mě velmi oslovilo hned první cvičení, ve kterém jde o to jemně si poklepávat určitou část těla, tuto část prociťovat a přitom si nahlas říkat: “Toto je moje tělo, patří mně, je to nádoba na moji energii”. Takto projít celé tělo mi zabralo asi 40 minut. Paleta vjemů, které vyvstaly, mě fascinovala. Po cvičení jsem se cítil naživu jako nikdy předtím, a v tu chvíli jsem si řekl – to je ono, tuhle metodu chci dělat!

Zažil jste naživo zakladatele metody SE. Co vám to dalo?

Petera Levina jsem zažil osobně na semináři v Londýně a byl to velmi silný zážitek. Nezapomenu na Peterovu až hmatatelnou tělesnou přítomnost. Měl jsem dojem, že velmi intenzivně vnímá sám sebe, a to mu dává velmi přesný kontakt s tím, “kde” se nachází klient. Velmi zajímavý byl také způsob, jak se vztahoval ke klientovi. Svými intervencemi – vlastní gestikulací, modulací hlasu nebo pauzami v řeči – promlouval přímo k tělesné, instinktivní úrovni v člověku, jako by ho ta běžná úroveň ani nezajímala, nebo ji prostě obcházel. Může to být trochu diskutabilní, ale s ohledem na záměr a rámec jeho práce bylo úžasné vidět velkou přesnost a vědomí si toho, co během terapeutického procesu dělá.

Před deseti lety jste spolupracoval na překladu jeho knihy o léčení traumatu. Co je jejím hlavním poselstvím?

Hlavním poselstvím je pro mě to, že trauma je součástí lidského života, ale není rozsudkem na doživotí. Peter Levine v knize srozumitelně popisuje nejen dynamiku vzniku traumatu, ale hlavně přirozenou schopnost našeho organismu následky traumatu zpracovávat. Kniha tak nabízí jiný rámec – ano trauma je strašlivé, a jako lidé se mu pravděpodobně nevyhneme, ale cesta ven existuje. A je stejně přirozená jako střídání nádechu a výdechu nebo tlukot srdce! 

V poslední době se věnujete práci s lidmi v přírodě, proč?

Přijde mi to velmi důležité. Odjakživa mě zajímala ekologie a SE je vlastně taková vnitřní ekologie, která nás učí mít přímý vědomý vztah se svými instinkty, tedy s částí, která se dá nazvat vnitřním zvířetem, s naší vnitřní přírodou. Tento vztah máme právě skrze tělesné prožívání. Když dokážeme být skutečně ve svém těle, mění se způsob, jak jsme v přírodě – vnímáme najednou, že tam patříme. A cítit, že někam patříme, je hluboká lidská potřeba. Tento pocit je tělesný prožitek, není to myšlenka ani koncept, a umožňuje nám víc dosednout do sebe sama, a zároveň mění i naše environmentální jednání. Napadlo vás třeba někdy, že to, jaký máme vztah k přírodě, přímo odpovídá tomu, jaký máme vztah k sobě? Proto kromě individuálních sezení vedu i na toto téma semináře v přírodě. Jmenují se Vnější a vnitřní krajinou, nejbližší chystám teď v srpnu. Bohužel v oblasti prožívání je přítomné velké znecitlivění a také hodně bolesti. Příroda se přeci jen nemá dobře. I proto se v této oblasti velmi hodí principy SE. Chápu tuto část své práce jako léčení traumatizovaného vztahu lidí a přírody. Tomu se věnuji stále víc.

Související

Human Design

Představte si systém, který je schopen vám poskytnout jakousi příručku toho, jak v životě ideálně fungovat a jak se dokonale sladit s tím, kým doopravdy jste. Ukáže vám podrobný popis vašich talentů a přirozených dovedností, aby vám dal možnost je v sobě dále rozvíjet.


Ra Uru Hu (Alan Robert Krakower)

Zakladatel a šiřitel systému Human Designu.


Human Design odhaluje naše individuální naprogramování, říká Dubravka Radonjić

„Díky Human Designu se mi neskutečně ulevilo, stejně jako většině mých klientů, kteří ke mně přijdou na rozbor,“ říká Dubravka Radonjić, profesionální Human Design analytička. Tímto systémem, který je považován za nejpropracovanější sebepoznávací systém na světě, se zabývá už od roku 2007.


Dubravka Radonjić

Je Human Design analytičkou a profesionální terapeutkou.


Tomáš Rychnovský: Chronické bolesti řeším často. Pomáhá cvičení a péče o sebe sama

S bolestmi zad se podle některých statistik setkalo až osmdesát procent populace. S Tomášem Rychnovským, který je na tyto problémy specialistou, jsme si povídali o tom, jak jim předcházet, zda je možné léčit i ty chronické, a jak vlastně poznat dobrého fyzioterapeuta.