Foto: Archiv Jana Davida

Seriál otužování po česku: 2. Nejseš Wim Hof, plav!

Brrr. Jsem v tom po uši. V ledové Vltavě. Podle jiných je voda jako kafe. V první půlce října píšu druhý díl reportážního seriálu Otužování po česku. Přidejte se.

Zveřejněno: 01.11.21

Osobní výzva skončí prosincovým plaváním ve Vltavě u Národního divadla v Praze. Nebo? Je tu prostor pro “NE”? Tady jsou druhé doteky zkušeností budoucího ledoborce Honzy (43) i s přáním od hudebníka Janka Ledeckého. 

Po kamenných schodech klesám krok za krokem do ledové řeky. “Jako kafe,” pochvalují si opodál Vltavu zkušení otužilci s vtípky typu: “Je zima, ideální čas jít k vodě.” Na břehu náhodou potkávám předsedu našeho I. plaveckého klubu otužilců Tomáše Prokopa. Vlastně už je i mým předsedou. “Ahoj,” v klubu si totiž všichni tykáme. Na žádná oslovení “bratře” nebo “sestro” se tu ale nehraje. Nemusím mít ani klubové tetování kostky ledu nebo tak něco. 

Najednou zahučím do řeky volným pádem. Překvapení! Další schod pod tmavou hladinou už nebyl. Ledový skafandr. Dýchám zhluboka. Ze břehu slyším: “Co tam stojíš? Nejseš Vim Hof, plav!” A tak plavu, stylem prsa, takzvaně “na paní starostovou”, protože oproti bazénu nenořím hlavu pod vodu. Myslel jsem předem, chybně, že budu ve vodě dvě minuty. To se ale prý týká až prosince. “Aspoň deset minut,” říká mi předseda Tomáš, který zatím doplaval vedle mě. Vynoří ruku s hodinkami a podotýká: “Vidíš, to už je osm minut, tak zvládneš aspoň patnáct.” To jsou ty právnické kličky, má titul JUDr… Nakonec totiž plavu 24 minut. 

První zkušenosti 

Cítím chlad, ale postupně je to v pohodě – zpřítomňuju se do těla, a to mám rád. Citlivě a nekomfortně vnímám jenom paže od ramen k dlaním. Prý to není nic oproti prosinci, kdy má voda kolem čtyř stupňů a prsty v ní ztuhnou k nepohnutí. Otužilci tomu říkají hrábě. Teď ale po pravdě popíšu, jak jsem se ve středu 6. října 2021 odpoledne dopracoval k prvnímu plavání ve Vltavě v pražském Braníku, poblíž naší klubovny. Dokumentuje to přepis sady čtyř krátkých audionahrávek z doby před plaváním, které dokumentují transformační proměnu vnitřního prožívání: 

“Jsem totálně rozespalý, žádné - Hurá do akce, nebo že bych se chtěl třeba pomilovat s kusem ledu, případně se nechal zmasírovat zobáky tučňáků. Hrozný! Do termosky jsem si podle doporučení udělal teplý čaj, kterým jsem odsunul čas odchodu do zimy o dobrých dvanáct minut. Cesta k Vltavě je tristní, hodně fouká, ledový vichr nelítostně olizuje mou hlavu a v krku cítím, že bych mohl nastydnout. Začíná mě ukrutně bolet levý palec, zvažuji návrat (z nahrávky se ozývá hlasitý smích dámského doprovodu, který zůstane na břehu). Vůbec se mi tam nechce. Tak takhle pravdivě mi je.” 

LEDové povzbuzení 

Cestou k vodě se snažím telefonicky domluvit rozhovor s Jankem Ledeckým o jeho knížce básniček “Verše potrhlé” do magazínu Knihkupec, kam také přispívám. Chápete tu náhodu - s LEDeckým! Kousek od starých branických LEDáren! Potrhlé… Ptal se, jestli můžu přijet hned, a když slyšel, že jdu poprvé do Vltavy a píšu reportáž, tak tvrdil, že si to určitě obrovsky užiju. “Bude to senzační,” vlévá mi to trochu chuti do žil, uvidíme. Zatím jsme za polovinou cesty z domu k vodě, už cítím ledovou vlhkost v nose: “Můj doprovod může dosvědčit, že nic nedramatizuju (hlasitý ženský smích) a vše popisuju pravdivě.” Přituhuje, hlavně v mé hlavě. 

Displej mobilu ukazuje dramatických 13 stupňů. Proti mně jedou dva cyklisti. Jeden je v nátělníku, hraje si asi na Wima Hofa, nebo nevím. Mám na sobě triko a mikinu, řekl bych, že to už je o tu jednu doporučovanou vrstvu míň, jak se mají oblékat otužilci. Na poslední chvíli jsem ale vyměnil kraťasy za tepláky, protože mají v názvu aspoň trochu tepla. Partnerka mě žene svinským krokem, asi aby se mi zvýšil průtok krve v žilách. V ruce si nese nový volejbalový míč s tím, že si pak zapinkáme. Představuju si, jak se mi zmrzlé ruce po prvním úderu “bagrem” rozletí na tisíce střepů. Ale ono ne! Po doplavání jsem probuzený, protažený, spokojený. 

Srdce, tlak na hrudi 

A jedeme dál. Pokračuju každý den ve studených sprchách, do kterých se mi většinou moc nechce. Je pondělí 11. října, druhá nahrávka mého hlasu a ozvěn pohodlného tvora: “Není to nebezpečný, ráchat se takhle dlouho v ledový vodě?! (ozvěnou je mi hlasitý ženský smích, už zase). Hele, počkej! Kontrolu u doktora se zátěžovým EKG kvůli vstupu do klubu mám až příští čtvrtek. Občas cítím svoje srdce, úplně tlak na hrudi… Asi panika z ledu, nebo co?” - “Myslím, že se vymlouváš.” - “Až tam pak budu plavat bez pohnutí, zmrzlej, tak uvidíš, jak se vymlouvám.” - “No, já bych tam nešla.” - “Však jo, je to moje rozhodnutí.” Ale musím si ho občas připomínat a slovní doprovod je můj styl. 

Dneska odpoledne jdu do klubovny odevzdat vyplněnou přihlášku. Je to jednoduché a rychlé. Tedy, je tu fronta asi šesti lidí. Koukám zatím do pánské šatny, paráda! Hicují tady obstarožní kamna na dřevo, vlevo pingpongový stůl, vpravo kožená boxerská hruška. Přítomní pánové pinkají a bouchají, povídají, pohoda. Je tu super sálavé teplo, které dává jenom oheň. Ale už jsem na řadě. Ujímá se mě v kanceláři vyzdobené zlatými poháry člen klubu Miloš: “Bylo by dobrý, kdyby sis našel parťáka, abys nechodil plavat sám. Drž se břehu, nepřeháněj to. Když si myslíš, že už všechno zvládneš a seš ledoborec, je čas to otočit. V minulosti jsem to sám dvakrát přepálil, a pak se výkonnostně vrátíš o tři měsíce zpátky.” Tak už mám prozatímní průkazku. Už jen zaplatím roční příspěvek pětikilo. 


Jan David ve Vltavě, Foto: Archiv Jana Davida 

Otužilecké Ahoj 

Beru si plavky (na sebe) a lezu do vody. Plavu podle instrukcí podél břehu, na vzdálenost tří temp od jedné pospávající kachny a dvou kačerů. Hlavy mají zastrčené pod křídlem. Kačeři na mě pečou, jsem jim úplně jedno, kachna mě pozoruje jedním okem, bez pohnutí. Možná jsou ptáci zmrzlí? Nedivil bych se. Cesta, vlastně plavba ale jinak probíhá výborně. Studí to, hlavně na krku, na ohryzku, ale nic dramatického. “Ahoj!” Zdravíme se občas s protiplavci, je to tady ve Vltavě v Braníku komunita, třeba jako když jedete na dovolenou obytňákem – tam na sebe zase mávají řidiči s úsměvem skrze přední sklo. 

Únava materiálu, je tu 13. října. Nesprchoval jsem se radši vůbec, protože se mi večer vůbec nechtělo do ledovky. Vnímám sice potřebu pravidelnosti, i kvůli podpoře vytrvalosti, kvůli překonávání nechuti, ale… Prostě ne. Jdu spát. Po jednodenním výpadku jsem si však dal ledovou sprchu hned ráno, to běžně nedělám. A bylo to s chutí! Hurá. 

Příjemnější a vychozené místo 

Přepis audio záznamu ze soboty 16. října (stejného roku) cestou k Vltavě: “Ráno jsem si dal po teplé sprše dvojitou ledovku s mezipauzou. To jsem si ještě myslel, že dopoledne poprvé vyrazím do řeky z klubovny, kde si nechám na věšáku pinglík s věcma (otužilecká klubovna v pražském Braníku má otevřeno v pondělí, ve středu odpoledne a v sobotu dopoledne). A že vyrazím poprvé do vody z tepla a vrátím se do tepla. Jenže to tak není. Je už odpoledne.” 

Dámský doprovod se mě cestou ptá, proč musíme jít k Vltavě až do úrovně klubovny a začátku známé aleje vedoucí ke golfovému hřišti, když bych mohl zaplout do vody u bližšího Přístaviště. Vysvětluju, že u Přístaviště lidé často grilují, vandalové hážou flašky od vodky do řeky, a pod hladinou může být naházený bordel, třeba střepy z lahví. Místo vlezu do vody u klubovny mi přijde příjemnější, vychozené, a většinou tam člověk potká někoho s podobným záměrem. Ať už na břehu nebo ve vodě. 

Pohoda jako v cukrárně 

“Dneska nemám k plavání odpor, spíš těšení se…,” pokračuje nahrávka mého hlasu: “…chvílemi vykoukne slunce, teplota vzduchu je nějakých 12 stupňů, pocitově asi 32 (rozesměju se, mám chuť i na žerty) – proto taky máme s sebou beachvolejbalový míč, že jo. Zajímavé je, že mě zase rozbolela levá noha. Tělo mě blokuje bolestí, nechce tam jít. Znám tento svůj sebe-obranný mechanismus zpohodlnělého nechtění. Už jsem ho ale prokouknul, takže jdu dál.” No jasně, tohle se mi spouští – strachy, třeba že umřu ve vodě, ve které vesele plavou i seniorky 70+ a povídají si jako v cukrárně u větrníku. 

Voda dnes vypadá obzvlášť nepřátelsky, napadá mě. Ta psychika je ale záludná! Hladina se ani nehne, je to hutná sklovitá kaše s barvou odrazu šedivošedivé oblohy. Jaký rozdíl oproti nedávné zkušenosti, kdy pršelo a kapky dělaly z hladiny hopsající cedník. Z vody se u břehu vynořil plavec, vyšel po schodech, a divil se, že prší. No jasně, pomyslel jsem si, to nevidíš asi, ne? Pak jsem vlezl do vody, plaval, a déšť zmizel, i když pršelo dál. Ve vodě teď bývám zhruba 12 až 15 minut. Zvyká si tělo i psychika. Nejvíc vždycky brblám v teple. V řece to jde samo. Pohoda. Po pravdě, je to mnohem lepší, než studené sprchy. 

Závěr

A co vy? Zkusíte vlézt do ledové vody, dokud je “jako kafe”? A jak pokračovat? Ale o tom… 

Příště… 

Dozvíte se, jak pokračuju ve vodě, která už nemá 15 stupňů, ale jenom 13,5. Je to rozdíl, sakra. Jak jsem byl na zátěžovém testu EKG a jestli jsem prošel. O tom, jak se ptám lidí na břehu, kolik je hodin. Jak plánuju plavání s Václavem Havlem, fakt. Větší fůra zážitků, další dávka tipů. Otužování po česku.

Související

OTUŽOVÁNÍ PO ČESKU 4: Hlavu nelze otužit, takže modrám

Pře-pře-přehnal jsem to. Brrr, půl hodiny ve Vltavě. Útočím pak slovně na “homeopatická kamna”, že netopí. Ale křivdím jim. V půlce listopadu píšu čtvrtý díl reportážního seriálu Otužování po česku. Při-přidáte se ještě? Při-přituhuje.


OTUŽOVÁNÍ PO ČESKU 3: Studí to, studí! Zvládám ale 600 temp

Je tu lékařský verdikt k mému otužování, ale i říjnové přeplavání kanálu La Manche (ehm, ne moje). Koncem října píšu třetí díl reportážního seriálu Otužování po česku. Přidáte se ještě?


5 inspirativních bylinkových tipů

O své zkušenosti na využití bylinek a jejich ozdravného potenciálu se dělí Andrea a Juraj Dovalovi, inspirativní manželé a rodiče čtyř dětí. Andrea je učitelka a redaktorka, Juraj je husitský biskup brněnské diecéze.


Bylinkaření skrze historii a tradice

Bylinkaření jako metoda? Netradičně v této sekci přinášíme informace formou rozhovoru. Od extraktů zpět k celku, co je pro nás nejlepší, a hlavně pozor na otravu! Bylinkami provázejí Andrea a Juraj Dovalovi. Andrea je učitelka a redaktorka, Juraj je husitský biskup.


Pro zdraví? Bylinkové tinktury i chilli

Díky léčení svých čtyř dětí se Andrea a Juraj Dovalovi kdysi dostali k bylinkám a jejich ozdravujícím účinkům. Andrea je učitelka a redaktorka, Juraj je husitský biskup brněnské diecéze. Společně přibližují tinktury, inhalaci i konzumaci.