Foto: Arhiv Jana Davida

Seriál Otužování po česku: 1. Ledovou do obličeje, pak chvíli nic necítíš

Je to ledový. Vrčím. Jsem zhýčkaný. Koncem září začínám psát první díl reportážního seriálu Otužování po česku. Přidejte se.

Zveřejněno: 19.10.21

Osobní výzva skončí prosincovým plaváním ve Vltavě u Národního divadla v Praze. Nebo? Je tu prostor pro “NE”? Tady jsou první doteky budoucího ledoborce Honzy (43). A tipy pro vás. 

Vymyšleno v teple, zkoušeno ve všelijakých podmínkách. Brrr…  Jsem normální český Honza, který měl asi vždy raději ohňové teplo pece než káď ledové vody. Hlásím se přesto do I. plaveckého klubu otužilců Praha. Jeho členové celoročně trénují ve Vltavě i na závody v několika délkách od 100 do 1000 metrů.

Málokdo ví, že Češi patří k průkopníkům zimního plavání a otužování. V otužilecké klubovně v Braníku stojí na stole busta Alfreda Nikodéma s nasazeným pleteným kulichem, právě tento pražský zlatník a sportsman uspořádal první veřejné plavání ve Vltavě o Vánocích v roce 1923. No jo, za chvíli to bude sto let.

PRO ZDRAVÍ A PSYCHIKU

Ze dvou důvodů (a dobrovolně) začínám psát tento seriál pro web Magazín Purtana podporující fyzickou a psychickou odolnost v době, kdy je otužování populární. Až za druhé – chci sdílet tipy prověřené desítkami let v českém prostředí. A za prvé – mám chuť zkoušet a zjišťovat, co Otužování po česku udělá s mým fyzickým tělem (oplývajícím nadváhou) a psychikou, která by pro více radosti ze života mohla uvítat pravidelné přírodní vystupování z komfortní zóny.

Pro začátek musím říct, že populární “Wim Hof” s prvky otužování mě nikdy nepřilákal. Párkrát jsem v minulých letech zkoušel systém dýchání a ponory do ledových říček na Šumavě. Ten systém otužování a zocelování je na mě ale příliš agresivní. Systém nádechů, překysličení, klikování… Vždy mám problém zůstat pocitově v těle. Rozšiřuje se mi vědomí mimo hlavu, mimo prostor i čas, je to jako po nějaké droze. Letím do… Takhle ne, kamaráde, říkal jsem si. 

JAK TO ZAČALO 

Před rokem v zimě jsem napsal reportáž o českém otužování do Pravého domácího časopisu. Následoval rozhovor s předsedou Tomášem Prokopem pro web Reportér Premium. Často se totiž živím a bavím psaním pro různá média, firmy a podobně. Zaujalo mě tehdy při vyprávění s předsedou Tomášem, co všechno se u nás děje kolem aktivního pobytu v ledového vodě. 

To slovo “aktivní” je důležité. Protože při “Wim Hofovi” nabírala rychlost moje psychika, ale tělo ve vodě nic moc fyzicky nedělalo. Co taky může dělat stokilový hrošík v šumavském potůčku? Ale tady u pražských otužilců – “Plav!” Jenže to předbíhám. Dnešní díl začnu seznámením s přípravnými studenými sprchami před vstupem do řeky a koupáním na Slapech na konci září. Obsah tohoto textu se odehrává během několika týdnů na konci září a začátku října. 

TIP: ŘÍJEN JE IDEÁLNÍ MĚSÍC, KDY ZAČÍT S VENKOVNÍM PLAVÁNÍM 

Telefonát. Volá mi Tomáš Prokop, předseda I. plaveckého klubu otužilců Praha. Je půlka září, asi naposledy si vykáme: “Honzo, dejte si každý den studenou sprchu.” Jasně, že tak nevolá každému, ale tvořili jsme soubor otužileckých textů pro Magazín.Purtana a někde tam se zrodil nápad na dlouhodobější reportáž. Do klubovny v pražském Braníku to totiž nemám daleko, a to je pro mě důležité kvůli času. Tomáš občas bude dávat tipy vám čtenářům, jindy využiju klubových doporučení nebo povídání s dalšími členy. 

Jaké jsou moje dosavadní zkušenosti? V dětství jsem se svým dědou v prosinci i lednu rád chodil ven jen v tričku, jako on, když jsme šli něco rychle vyřídit. Měl jsem také kladný vztah k zimním tvorům. Donesl jsem domů vránu zamrzlou v kusu ledu, protože mi hodný strýc žertem řekl, že v teple za kamny zase obživne. Máma mě s tím tehdy hnala… K ledu jsem ale tehdy možná poprvé pojal nedůvěru. Co led schvátí, teplo nenavrátí. Před lety jsem občas na jaře vlezl na chvíli do rybníka, v březnu, dubnu, někdy už v lednu. Jednou za rok. Vždy mě fascinovala pocitová imploze po ponoření. Překvapení. Šok. Uvolnění. Smích. 

 

SPRŠE ZDAR 

Nechce se mi. Sprchovat studenou. Vůbec se mi nechce. Takže jdu do toho (s odstupem pár týdnů se to zdá směšné, ale z počátku to byla opravdu zarytá nechuť - že je moje otužování blbost). Musel jsem proto udělat rozhodnutí – JDU DO TOHO. A druhý den znova. Chvíli to trvalo. Vlastně mi pomáhá, že do otužování nejdu jen za sebe, že budu psát tyto texty, na které navíc mohou přicházet rozporuplné reakce. Zopakuju tedy - nemám chuť nijak exhibovat, mám chuť se podělit o zkušenosti chlapa, kterému se nechtělo, ale šel do toho. Vydržím? Co mi to přinese? 

Je pozdní noc, chystám se ulehnout. Už vidím polštář a peřinu, které mě chtějí zahřát. Najednou letmo proběhne hlavou, že jsem v otužileckých začátcích a zapomněl jsem na ledovku. Vstupuju zase do vany. Tak jak to říkal Tomáš Prokop? 

Postupně! 

Sprcha míří na levou ruku, jedu od dlaně po rameno, pak ještě několikrát. To samé následně v případě druhé ruky. Ideální je začít nikoliv nohama, ale rukama. Protože dlaně prý má otužilé každý. 

Následuje jedna noha a druhá noha. V oblasti pánve jde do tuhého. Opět odhaluju (nerad), jak jsem zhýčkaný. Ale pozor, teď ten tip! Ledový gejzír na moment tryská  napřímo do obličeje! Háááá… h…h…h…. 

Pak totiž pár vteřin nic jiného necítíte a můžete honem vodou zamířit na mnohem citlivější místa, v mém případě ramena. Břicho. Záda. Všechno. 

Fakt to studí. Mrazí to! Jsou snad pražské vodárny napojené na Antarktidu nebo co? Proč existuje jen sousloví “teplota vody”? Nemělo by existovat i slovo studenota? Ledovota? Žijeme přece v době otužilecké, a třeba Eskymáci mají pro obyčejný sníh přes sto druhů názvů. 

Po chvíli ledového obtékání přichází pocit klidu, spíše smíření než rezignace. Není to tak hrozné. Přejíždím opakovaně ledo-masochistickým proudem po celém těle. Nadechuju se, usměju se. Zatím z radosti, že to budu mít za sebou. Objevuje se ale i určitý pocit uspokojení ze zvládnutí. Z vykročení z komfortu. To bude růst. 

NECHCE SE MI, SAKRA 

Je středa 22. září. Mám jít poprvé do Vltavy. Zrovna je Noc literatury, u Vltavy v pražském Braníku probíhá čtení, a také ukázkové noření do vody, která tady bývá studená i v létě díky systému vltavských přehrad. “Jako kafe!” pochvalují si otužilci. Nesouzním s jejich radostností. “Hele, já to ruším, necítím se fit,” přiznávám tady na sebe bezostyšně. Za dva dny jsem si měl půjčit obytňák na týdenní cestu po Česku a nechtěl jsem nastydnout. Vypadá to, že si občas rád si najdu kdejakou smysluplně znějící výmluvu, abych nemusel vystoupit z komfortní zóny. 

Je čtvrtek 23. září. Píšu kus tohoto textu a jsem zvědavý. Co bude následovat? Píšu si s editorem tohoto webu Honzou, že od stolu se téma plánovalo lépe, než když jsem v něm na vlastní kůži ponořen. O víkendu mám být jeden den na Slapech. Mám s sebou vzít plavky, deku a slunečník? V obytňáku pokračuju ve sprchovém koutu ve studené kůře – není to zrovna proud Niagary, ale mému zhýčkanému Já to nevadí. 

SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST 

Je sobota 25. září. Jsme už obytňákem na Slapech, paprsky zapadajícího slunce lákají do vody směrem vpravo. Vlevo proti slunci totiž hladina vypadá smutně šedivá, kdežto po směru světla je nádherně modrá. Na úhlu pohledu záleží. Rozdejchám se trochu, tedy naberu dvakrát vzduch do plic, a… Vlezu do přehrady, voda mi už sahá do půl lýtek. 

Hele! To není žádné pořádné otužování! To se ani nepočítá, je to spíš rekreace. Myslel jsem, že za chvíli vyběhnu v sebeobraně ven, ale jdu si ještě dvakrát zaplavat. A to na sobě nemám celotělové zimní plavky z kožešiny ledního medvěda. Nemám na sobě vlastně vůbec nic, takže jsem ve vodě ještě dýl, než kolem po pláži projde skupina asijských turistů fotících si mobily rodinné fotky. Fakt. 

Je středa 29. září. Telefon, předseda klubu otužilců Tomáš Prokop mi volá kvůli zátěžovému testu s EKG u sportovního lékaře. Je potřeba prověřit zdravotní stav. Tohle se mi líbí, podstoupit to musí každý člen klubu. Otužování je totiž ve více ohledech doslova srdeční záležitost. Pozor, ve středu 4. října jsem si dal dvě ledové sprchy během jednoho dne. Proč? Měl jsem chuť. Je to probouzející. 

A co vy?

Zkusíte na začátek každodenní koloběh ledových sprch? Nejprve stačí klidně jen pár vteřin, pak půl minuta, minuta… Hlavně každý den. A najednou jste ve Vltavě. Ale o tom…

... příště:

Dozvíte se, jak dlouho jsem poprvé plaval v patnáctistupňové vodě. Dlouho. Co se dělo ve Vltavě, a hlavně ve mně, po druhé a po třetí. Zrovna to mám za sebou. Jak jsem podal přihlášku a dostal prozatímní legitimaci. O tom, co dělaly divoké kachny na hladině vedle mě. Větší fůra zážitků, další dávka tipů. Otužování po česku.

Související

OTUŽOVÁNÍ PO ČESKU 4: Hlavu nelze otužit, takže modrám

Pře-pře-přehnal jsem to. Brrr, půl hodiny ve Vltavě. Útočím pak slovně na “homeopatická kamna”, že netopí. Ale křivdím jim. V půlce listopadu píšu čtvrtý díl reportážního seriálu Otužování po česku. Při-přidáte se ještě? Při-přituhuje.


OTUŽOVÁNÍ PO ČESKU 3: Studí to, studí! Zvládám ale 600 temp

Je tu lékařský verdikt k mému otužování, ale i říjnové přeplavání kanálu La Manche (ehm, ne moje). Koncem října píšu třetí díl reportážního seriálu Otužování po česku. Přidáte se ještě?


Seriál otužování po česku: 2. Nejseš Wim Hof, plav!

Brrr. Jsem v tom po uši. V ledové Vltavě. Podle jiných je voda jako kafe. V první půlce října píšu druhý díl reportážního seriálu Otužování po česku. Přidejte se.


Začínáme se otužovat. Minutu, dvě

Chcete vlézt do vody v řece nebo v rybníce během zimního období? “Buďte v ní nejméně na minutu, ale maximálně na dvě minuty,” říká Tomáš Prokop, předseda I. plaveckého klubu otužilců Praha. Ideálně si však předem zvykejte ledovou sprchou.


Otužování = silnější psychika i imunita

“Tradiční otužování má u nás skoro stoletou tradici,” říká Tomáš Prokop, předseda I. plaveckého klubu otužilců Praha, který spadá pod Český svaz plaveckých sportů. Rozmach nastal, když slavný otužilec František Venclovský přeplaval kanál La Manche, letos je to 50 let.