Foto: poskytnuto Janem Davidem

Otužování po česku 6: Za bójky v ledové Vltavě

3,4 stupně má Vltava u Národního divadla v Praze. Klepu se. Jsem šťastný. Uplaval jsem trasu kolem dvou bójek, dlouhou 300 metrů. A teploty padají ještě níž. Toto je šestý a závěrečný díl reportážního seriálu Otužování po česku.

Zveřejněno: 07.01.22

Z plovoucího mola jsou spuštěné do řeky dřevěné, namrzlé žebříky. Za zády Žofín, po pravici Národní divadlo, na řece čluny se záchranáři a strážníky. Neděle 26. prosince 2021 patří v centru Prahy závodům v zimním plavání. Nemohu chybět!

Koná se tu 75. ročník Memoriálu Alfreda Nikodéma, který je pojmenován po pražském zlatníkovi, akčním sportsmanovi a průkopníkovi otužování – koupal se tady už před sto lety. Plavu v jeho stopách. Tady jsou finální, šesté doteky zkušeností dobrovolného ledoborce Honzy (43). Plavu středně dlouhou trasu, i když mi nemoc zkomplikovala přípravy.

Sobota 11. prosince

Týden ležím doma, je tu první půlka prosince. Bolesti těla, nevolnosti, návaly horka a pocení… Čtvrtý den se vypravím autem na PCR test na možnou přítomnost koronaviru. Negativní. Přesto zůstávám v domácím (ne)klidu další tři dny. A pak je tady sobota 11. prosince, už to nemůžu vydržet. Opravdu mi ledové objetí řeky vracející vědomí do těla chybí, těším se na to.

Je 16:22 hodin, teplota vody 4,9 stupně, hodně jsem dopoledne zvažoval, jestli jít. Neoddělám se po nemoci? Jdu do toho, alespoň na pár minut. V batohu odpočívá termoska s nejoblíbenějším mátovým (ne)čajem s medem. Skvěle chutná, voní, osvěžuje dech. Doprovází mě kamarád Honza, bývalý voják a major ve výslužbě, dnešní učitel na základce, který mi má stopnout tři milosrdné minuty. Nechci to přehnat. Voda studená, ale důležité je, jak se mám já. Dobře.

Skvělé je, že jiní otužilci rozdělali na břehu oheň z dřevěných bedýnek, takže se po vyplavání plynule opékám, až si přijdu voňavý a chutný. Je tu pár žen, jeden týpek, kamarád Honza. Paráda, povídáme. Domů dorazím jako uzenáč. Hurá, bylo to plavání pro zdraví. Cítím se fit. Tohle je moje tečka za nemocí.


Foto: Archiv Jana Davida

Středa 15. prosince

Co se děje? Otepluje se. Voda má dneska, ve středu, 5,9 stupně. Je tma jak v pytli. Máme sraz s kamarádem otužilcem Danem a fakt jsme se potkali přesně v 17 hodin u Vltavy, u našich schodů. On chodí z tepla klubovny, já ze zimy parkoviště.  Domlouváme se, že to nebudeme přehánět a plaveme k prvním schodům proti proudu, což je nedaleko. Zdravíme se na břehu s Tomášem Prokopem, předsedou našeho I. plaveckého klubu otužilců Praha: “Ahój.”

V řece jsem spokojený, prostě mě hřeje plavecká čepička na hlavě. Až si říkám, jestli to není doping, obrovsky mi pomáhá držet v těle teplo. I když slovo “držet” není přesné. Snažím se vnitřní teplo spíš rozdmýchávat – což jde mnohem lépe skrze dech a vizualizace, když plavu sám. Dneska ale rozprávíme s Danem. Kecáme, prakticky zapomínám na to, že plavu ve studené vodě. Asi se opakuju, ale právě proto, že se dá “zapomenout”, je pro mě důležité mít předem navržený maximální čas strávený ve vodě nebo maximální vzdálenost.

Na břehu během našeho plavání zase někdo rozdělal oheň. No, oheň… Je to spíš udírna, zahřívám se v čoudícím dýmu. Pokus o objevení plamenů jeví se býti spíše jakýmsi “Schrödingerovým ohněm” skrytým možná kdesi v hloubi mokrého dřeva. Jsem tak zblblý z toho, že se už po druhé po plavání hřeju u zdroje tepla, že u auta o chvíli zjišťuju, že nemám plavky. Zapomněl jsem je na zábradlí u schodů (samozřejmě jsem obalen ručníkem). Vracím se a užívám ještě ohně, přichází i Dan s externím topítkem na břiše v podobě pidi-psa schovaného v bundě, kecáme. Pohoda. Jo!

Jsou tu dvě sympatické otužilkyně, jedna se smíchem, že prý chytá bronz, druhá je “ve vyhnanství”, kdy také nesmí do klubovny kvůli koronavirovým omezením. “Nebudu moct ani plavat na Memorialu Alfreda Nikodéma, nejsem očkovaná, asi bych tam otrávila ryby,” směje se. Probůh! Ozývá se od ohně a vzniká i nový kult “Bebůh”! Co to je? “To je bedýnkový bůh, který se vzývá, aby se rozhořel oheň,” říká něčí hlas. Hlavně že to hřeje!

Sobota 18. prosince

Je nádherný den, svítí slunce, obloha čistá a… mě se nechce do vody. Skočil bych leda pod peřinu. Slyším svůj hlas z nahrávky před plaváním, který se po akci změní do usměvava: “Perfektní, jsem nadšenej. Dal jsem si 200 temp proti proudu, šplouchaly netradičně vlny, kroužila volavka. A cesta zpátky – jako bych měl kolem sebe teplou deku,” zním rozprouděně. Opodál seděli u ohně mladí “hippíci” s bubnama a didgeridoo, duněli a hučeli, a já si u jejich plamenů radostně poskakoval, podupával, zažíval teplo. “Byl to bezvadný!” Tělo se začalo nekontrolovatelně chvět, zažil jsem zatím největší “klepačku”.

Postřeh

Ve studené vodě se prý plavecký styl zdokonalit nedá. “Při tuhnutí zádového svalstva a svalů končetin dochází i u trénovaných plavců ke zpomalení a rozdíly mezi (špičkovými a průměrnými) plavci se ztrácí,” stojí na webu zimni-plavani.info, kde jsou také sdílené zkušenosti. Doporučuje se plavat ve skupinkách, je to psychicky prospěšnější, zvláště v nepříznivém počasí.

Úterý 21. prosince

Nestihl jsem klasické pondělní plavání, jdu v úterý. Nezvyk. Je těsně pod nulou. Voda má 4,4 stupně, je to vážně ledové, i když slovo “ledové” otužilci používají, až když má voda pod 4 stupně. Nikde nikdo, jsem u řeky jak osamělý tučňák. Pod nohama mi křupou namrzlé kaluže. Plavu výjimečně (už podruhé po nemoci) zcela krátce, asi 4 minuty. Soustředím se plně na dýchání, na bytí v těle. Cestou zpátky dávám dlaň na strom a děkuju v období slunovratu, že tady je řeka a louka a stromy a já… Strom po vylezení z prosincové řeky hřeje!


Foto: Archiv Jana Davida

Neděle 26. prosince

Dnes je můj den D! Plavání u Národního divadla. Všude po Praze leží zbytky sněhu ze včerejší nadílky. Teplota vzduchu je mínus 6 stupňů, docela klendra. Voda je opravdu ledová, má 3,4 stupně, to jsem ještě nezažil. Jedu tramvají č. 17 z Braníka do centra. Zjišťuju, že se trochu bojím. Pak si říkám – ty vole, nemusím přece zaplavat 300 metrů, stačí klidně třetinová stovka. “Co blbneš, pořád je to ta stejná Vltava, jenom studenější,” slyším zpětně z nahrávky v mobilu svůj hlas, jak sám sebe uklidňuju.

V tramvaji se mi honí hlavou i nesmyslné myšlenky, třeba: „Co když mi bude chybět klíč od auta, který si už týdny dávám do bezpečí pod plaveckou čepičku, protože se bez klubovny převlíkám do plavek na parkovišti?“ Přece jen má v sobě malinkatou baterčičku, která mě třeba alespoň trochu zahřívala! Blbosti… Ale jsem tady.

Na Slovanském ostrově je rušno. Stovky lidí, otužilců i publika, které stojí i nahoře u divadla a na mostě. Je tu zaparkovaná sanitka i hasiči. Na molu, velikém plovoucím pontonu, zdravím (oblečený v péřovce) zimní plavkyni Nikolu Kopeckou, která se diví, že jsem ještě neplaval: “Tak šup do vody.” – “Ale podle rozpisů mohou nezávodníci až ve 12:45 hodin.” – “Je to posunutý, už můžeš. Kdykoliv…” Je zhruba čtvrt na jednu, jdu se rychle převléct do jednoho z bílých party stanů, které slouží jako šatny pro otužilce. Cestou z mola, ještě zdravím předsedu našeho I. Plaveckého klubu otužilců Praha Tomáše Prokopa, který zrovna leze z vody: “Ahój.”

Vyrážím po chvíli na molo ve svém modrém dvouručníkovém modelu. Tak tohle je ta dlouho očekávaná sláva? Na mostě vidím svoji dceru a svoji mámu, které mi přišly fandit. Nasazuju čepičku, která se musí obejít bez klíče od auta, a už lezu po jednom z dřevěných žebříků do Vltavy. Ve vodě je už po závodech jen pár jedinců jako jsem já. Ano, cítím, že je to ledové. Poplavu 300 metrů, je rozhodnuto, přece jsem se na to chystal. Mířím k prvním bójce směrem ke Střeleckému ostrovu. Všechno odsud vypadá zpropadeně daleko.

Z rodinné videonahrávky z mostu později slyším hlas své mámy: “Ježíš! Kam to plave?! Zbláznil se?” Myslela, že poplavu k té nejbližší bójce a zpět. Zatím se po chvíli otáčím za prvním stanovištěm a pokračuju podél mostu (je to nejdelší úsečka pomyslného trojúhelníku) s krásným výhledem na Národní divadlo. Koncem léta jsme přesně tady pluli na půjčené pramičce a ještě jsem netušil, že tady kdy budu dovádět ve vlnách, natož po Vánocích.

Jsem překvapený, jak je to jinde ve Vltavě v Praze pocitově jiné, než když plavu svoji osvědčenou trasu v Braníku, kterou jsem plaval nahoru-dolů od začátku října zhruba 35krát. Je to tady velký otevřený prostor. Vnímám od začátku výrazně dlaně a chodidla, studí. Říkám si ale, že to chci uplavat, soustředím se na dýchání a mastím styl prsa s hlavou nad hladinou jako vždycky, když jsem ve studené řece. Za druhou bójkou se obracím zpět k molu a doplavávám jednu otužilkyni. Zdravíme se. Zve mě ve finiši na plavání do Jizery, která má už nyní jen půl stupně. Ty jo!

A už lezu ven. Dal jsem to! Usmívám se. Jeden ručník přes ramena, druhý kolem pasu, plavky honem dolů. “Pane, něco vám spadlo!” volá na mě nějaká žena stojící nad schody. Honem se dívám do míst, kde nemám plavky. Dobrý, ručník drží. Na zmrzlém těle fakt nic necítím. “Za váma!” Aha, ztratil jsem plaveckou čepičku. Takže neztratil, děkuju. Jdu se převléct, chvíli ve stanu klepu kosu, piju horkou mátu z termosky, a jdu si vyzvednout diplom: Jan David, 300 m, teplota vody – 6 stupňů, 75. ročník Memoriálu Alfreda Nikodéma. Bylo to hustý a skvělý. Bože, já jsem večer unavenej.


Foto: Archiv Jana Davida

Závěr

Mám nového koníčka. Otužování mě fakt chytlo, ale hlavně díky tomu plavání. Jsem tedy spíše zimní plavec–začátečník, než otužilec, protože ledové sprchy jsem doma začal vynechávat. Postupně se k nim ale vracím. Zajímavé je, že jsem v tomto ohledu neměl žádný plán po 26. prosinci. Jenže najednou je jasné, že pokračuju, baví mě to. Na Nový rok plavu v nevyhřívaném bazénu v Podkrkonoší, kde byl ještě o den dřív led na hladině, další dny chodím zase k Vltavě. Vlastně do Vltavy, u nás, v Praze, v Braníku.

Výhled na další měsíce je, že se budu pořádně učit kraula. A taky si pořídím cyklotrenažér na doma, abych byl připraven kdykoliv šlapat vodu :-) Tohle zimní plavání dává život. Doporučuju.

A to je konec 6. dílu i celého seriálu pro webový magazín Purtana, který se věnuje posilování odolnosti. Třeba zase něco vymyslím, vyzkouším a napíšu. Zdar a sílu, Honza, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..


Foto: Archiv Jana Davida

 

Související

Jsou probiotika plusem pro imunitní systém?

Potraviny, které mají vliv na kvalitu střevní mikroflóry, působí pravděpodobně příznivě nejen na trávicí potíže – potvrzují to nejnovější výzkumy.


Voda s citronem – kudy teče, tudy léčí

Mnoho zdrojů tvrdí, že pití vody s citronem má neoddiskutovatelné pozitivní účinky na zdraví i na snižování tělesné hmotnosti. Ale co na to výzkum?


Čím více tetování, tím lepší imunita?

Pokud patříte do skupiny lidí, pro které je “tetování” sprostý výraz, pamatujte si, že čím více jej na sobě máte, tím lépe vaše tělo snáší bolest a účinně tak podporuje váš imunitní systém. Alespoň to tvrdí nový výzkum z University of Alabama.


Podporují esenciální oleje imunitu?

Správně fungující imunitní systém je základem zdraví. Pokud je oslabený, jsme náchylnější k infekcím a rozvoji nemocí, a proto je dělat vše pro to, aby imunitní systém fungoval „na plný výkon“.


Imunitní systém a alergie

Imunitní systém je obranný systém organismu vůči patogenům jako jsou viry, bakterie nebo parazité. Hlavní složkou imunitního systému jsou bílé krvinky.