Foto: Archiv Jana Davida

OTUŽOVÁNÍ PO ČESKU 4: Hlavu nelze otužit, takže modrám

Pře-pře-přehnal jsem to. Brrr, půl hodiny ve Vltavě. Útočím pak slovně na “homeopatická kamna”, že netopí. Ale křivdím jim. V půlce listopadu píšu čtvrtý díl reportážního seriálu Otužování po česku. Při-přidáte se ještě? Při-přituhuje.

Zveřejněno: 07.12.21

Moje osobní výzva dál směřuje k vánočnímu plavání ve Vltavě u Národního divadla v Praze. Nebo? Je tu prostor pro “NE”? Tady jsou čtvrté doteky zkušeností pozvolného ledoborce Honzy (43). Včetně setkání s filmovým Václavem Havlem, kamarádem-hercem Viktorem Dvořákem, který k Vltavě dorazí stylově v pantoflích, kulichu a županu. Co zavoní z jeho termosky? Bude to rum? A co dál? 

Jak na plešaté vlasy 

Začnu tentokrát praktickou radou, kterou jsem chtěl zmínit až na konci textu. A není to hláška zkušených plavců, kteří tudle při vlezu do Vltavy vtipkovali: “Teď už musíme opatrně, zkušeně, takříkajíc grog za grogem.” Konec vtípků, je to totiž důležité! 

Zvlášť pro lidi, kteří mají jako já… Ehm, moje dcera tomu ve svém nižším věku říkala “plešaté vlasy”. A přesně z toho důvodu bude moje hlava už brzy vypadat jako modrá bójka. Plavecká čepice této barvy s logem I. Plaveckého klubu otužilců Praha je bezvadná! Proč? Nejen proto, že je sama o sobě hezká, i když zrovna z mé hlavy vytvoří vždy cosi k natáčení pořadu typu Komik a jeho svět. 

Koupil jsem si ji původně v branické otužilecké klubovně zejména kvůli hezkému logu. A také možná pod dojmem novinářského rozhovoru se známou filozofkou Annou Hogenovou, která mi při natáčení tvrdila, že modrá barva podle Heideggera zbavuje bolesti. Od nošení čepičky mě trochu odrazovaly vzpomínky na kurzy plavání v dětství, na kterých musely být nasazeny podobné, leč pradávné čepice, nejčastěji s plasticky vyvedenými růžemi. 

Hlavu nelze otužit 

Jenže taková plavecká čepice – a asi nebude náhodou, že jsem velkou část dětství bydlel v Plavecké ulici – je pro hlavu vždy vrstvou navíc. A co říká bod číslo 5 ze Základních informací klubu I. PKO Praha? Cituji: “Doporučujeme nosit na tréninky dobře viditelnou plaveckou či neoprenovou čepičku do vody (kvůli bezpečnosti a ochraně hlavy před chladem). Bez čepičky hlavou uniká nejvíce tepla a prochládají důležitá centra mozku. Hlavu navíc nelze otužit…” 

Tohle si přečíst na začátku, ušetřil jsem svému tělu při plavání ve Vltavě spoustu životního tepla. Je to ale podobné jako s výrobky Ikey – přece se dá zvládnout montáž i bez návodu, že jo? Pak jsem však musel do zličínského centra pro novou desku stolu, protože jsem při jeho skládání zapomněl na podložky a všechny šrouby se prokousaly na druhou stranu do pracovního prostoru. Takže ano, všechno jde, ale proč neozkoušet (alespoň v začátcích) prověřené zkušenosti zkušených? 

Plaveme 20 minut. Klasika 

Termoska s horkým mátovým čajem a medem, to je lahoda. A po plavání se nahřívat v klubovně u kamen, to je něco! Chlapi (je nás tu asi deset) vtipkují, že dříve tu topil jeden takový, který tak moc šetřil dřevem, že otužilci mohli stále zůstávat otužilými: “To byl jedinej člověk na světě, kterej dokázal, aby plně roztopený kamna byly studený.” nebo “Jestli tu takhle moc budeme topit, tak nás zase na závodech Brňáci porazí…” (smích). Jaké je to asi v dámské šatně? To je tajemství. 

Tady je veselo, ping-pongový stůl, boxerská hruška, eliptický trenažér chůze i pravěký veslařský trenažér. Sada činek v rohu. Kolem kamen tři dřevěné podlážky jak v sauně, na kterých se dá nahřívat… Na zdi visí mapička našeho úseku Vltavy. Ukazuje, že trasa od schodů k molu, kam plaveme se spoluplavcem Danem, který poprvé vlezl do Vltavy 6. října jako já, je 210 metrů. Takže cesta tam a zpátky má dvojnásobek, a v družném hovoru to dáváme za nějakých dvacet minut. 

 

Mlžné odpoledne na Vltavě, Foto: Archiv Jana Davida

Herecká, plavecká etuda 

“Proboha, mám v zádech ledovou díru! Větrnými průduchy mi tu fičí severní větry od pólů!” volám dramaticky doma na pracovní židli, právě mi byla vyrvána zpoza mých zad chundelatá hřejivá deka. Nepěkný žert. Dočkávám se odpovědi, že bych měl začít hrát divadlo. No, poptám to, za necelou hodinu mám sraz u Vltavy s kamarádem, hercem Viktorem Dvořákem, který hrál třeba hlavní, tedy prezidentskou roli ve filmu Havel. 

“Dave,” oslovuje mě Viktor u Vltavy mojí přezdívkou, která je zároveň autorskou novinářskou zkratkou (dav), a ptá se na… To je vlastně jedno, důležité je, že se už týdny sprchuje každodenně ledovou vodou a chce si zkusit i Vltavu. Inspiroval ho k akci právě tento seriál. Od auta nakráčí k řece stylově v kulichu, županu a pantoflích, jako by tu měl filmový karavan s cateringem, chybí už jenom doutník. 

A tak plaveme kus tam a kus zpátky. Viktor by chtěl po chvilce ven, ale říkám mu, že fakt zvládne ještě o kousek víc. I když to studí. Plaveme ještě na úroveň dalšího rákosí, a po nějakých šesti, sedmi minutách jsme venku z vody. Místo doutníku v ruce mobilní telefon, hovor s přítelkyní je o… To je vlastně jedno, že jo. Nejsme bulvár. Každopádně vzduchem zavoní rum, Viktor si svůj čaj na zahřátí trochu upgradoval. 

Přesouváme se alespoň na chvíli na pokec do blízké, spřátelené kavárny Veloklasik, kde si herec opravdu něčím podobný Havlovi nechá doporučit černý čaj assam a hlavně silnou Navrátilovu slivovici. “Je výborná, má 50 % alkoholu a přitom je úplně jemná!” pochvaluje si, než se z Braníka vytratí někam směrem k divadlu ABC. 

Ježíš, to je nádherný 

Sobota dopoledne, parádní den. Sluníčko, namodralá obloha, bílé mráčky, teplota kolem 10 stupňů. Nádhera, doslova NEBEtyčný rozdíl oproti minulému plavání, kdy byla mlha, pršelo, totální podzim podzimovatý. Máme dnes zase sraz se spoluplavcem Danem. Minulé dva dny jsem ale byl nějaký utahaný, zpomalený, nevrlý. I v klubovně jsem nějaký “ééé…ééé”. Voda dnes má 11,7 stupně a nechce se mi. Vůbec. A opravdu – je dneska opravdu nějaká studená. 

Zrychluju tempa ve vodě. Jsem před Danem deset, patnáct metrů napřed. Věřím v rozproudění krve pohybem a v zahřátí se. Výkonem proti proudu se trochu zklidňuju, vracím se k Danovi zpět, už je to lepší. Tak že si dneska dáme delší plavání, místo k molu až k dalším schodům. Z klubovny jsme vyrazili 11:08, do vody to máme pěšky dvě minuty. Ještě cestou k molu se kochám: “Ježíš, to je nádherný. Fakt mě to baví!” Dan reaguje: “To je zajímavý, tohle říkáš úplně pokaždý. I minule v mlze. Jsem zvědavej, až jednou řekneš, že to není bezvadný.” 

Zdání homeopatických kamen 

Cestou zpátky od molu ke schodům už ale zvažuju, jestli nemám vylézt dřív. Píchá mě tak různě v hrudníku, hlavou se motá neodbytná představa, jak umírám a pomalu klesám do hlubiny s dramaticky ztuhlou rukou ve tvaru hrábí. A proto plavu dál, abych tu představu překonal. Jo. V klubovně jsme v 11:42. Takže jsme dneska plavali půl hodiny! Pro mě je to dosavadní časový rekord, o který mi tedy nejde, a ani ho nehodlám opakovat. 

U kamen do sebe leju 3/4 litru horkého mátového čaje s medem. Kamna dneska ale vůbec netopí, hrozný. “Jsou to asi kamna vydávající homeopatické teplo,” říká někdo. “A mně se zdá, že dneska kamna vrací jenom tolik tepla, kolik na ně tady ve třech lidech nadýcháme,” říkám. Až časem zjišťuju, že nevnímání tepla z kamen závisí na míře “zmrzlosti” těla. Zkušený zimní plavec totiž hned příště, v pondělí, prohodí, že většinou až po deseti i patnácti minutách začíná cítit, že kamna opravdu topí. Odcházím dnes domů s pocitem, že kráčím sněhem zmrzlýma nohama, bez bot: “Ale jinak bezvadný. Parádní!” 

Neumírám, to dám! 

“Nádhera! Fakt nádhera,” slyším teď při psaní tohoto článku svůj hlas ze začátku pondělní nahrávky, je o dva dny později. “To je nová kapitola zimního plavání a otužování! Je to neuvěřitelné!” Proč? “Od soboty mi bylo zle, blbě, slabo, potil jsem se a strašně smrděl i po opakovaném sprchování – pot ze mě stále jen lil.” Jako by odcházelo něco “špatného” z těla ven. “Zvažoval jsem, jestli mám jít vůbec k vodě. Pak jsem si ale řekl, že přece neumírám.” S Danem se potkáváme v klubovně ve čtvrt na pět. Teplota vody je 9,8 stupně. Dan byl ještě v neděli v ledu v rámci kurzu Oxygene Advantage, tak se domlouváme oba trochu “zbití” na zkrácení trasy. 

Ručníky necháváme na zábradlí u schodů do Vltavy, kde vstupujeme do vody pokaždé. Dnes ne. Jdeme bosí, v plavkách, podél břehu těch 210 metrů proti proudu směrem k branickému železničnímu mostu, k našemu molu. Poprvé jsem si s sebou vzal modrou plaveckou čepičku. Heuréka! Naopak Dan ji dnes nemá, prý se inspiroval tím, že ji nikdy nenosím :-) Z mola lezeme do vody. Je to studené, ale nic, co bych neznal. Pozor, a teď! 

Hormony štěstí jedou 

“…hlavně najednou ta čepice na mý hlavě! Teoreticky vím, že nejvíc tepla odchází z těla hlavou, ale teď?!” Slyším z nahrávky svůj stále rozjásaný hlas: “Ta čepice snad všechno teplo světa zadržuje ve mně!“ Ano, byla mi při plavání zima na povrchu těla, na kůži, ale bylo mi nádherně! Vylezli jsme pak z vody, šli po louce ke klubovně, a já říkám: „To je neuvěřitelný!“ Poprvé nelezu z vody jako robocop s pocitem, že jsem překonal sám sebe, že jsem něco “urval”, že jsem zvládnul výzvu. Vyplavily se mi asi endorfiny. Asi. 

Kdepak “ASI”, hormony štěstí jedou na plné obrátky, chechtám se a vršek hlavy se mi v širokém úsměvu odklápí kamsi za záda. “Já to zvládl, aniž bych cokoliv zvládl.” Cítím se šťastný a spokojený. Poprvé v klubovně hned cítím, že kamna opravdu topí, žhaví, sálají. Teď tady právě přikládá zkušený otužilec, který po delší povltavské plavbě vůbec necítí jejich žár. Tímto si empiricky ověřuju, jak individuální a rozdílné může být naše vnímání reálně stejného. 

Někdo cítí, někdo necítí. Jestli jsme my, lidé dnešní doby, hodně citově zamrzlí, nedivím se, že Amor využívá zrovna luk a šípy, aby nám láska pronikla až do srdce. Kterýpak bůh ví, jestli už dnes jeho kolega z říše erosu nemusí pálit z vojenské útočné pušky M-16 s rozžhavenou hlavní? 

Dneska vzpomínkově 

Je pondělí 15. listopadu. Za deset minut otvírá klubovna a ještě trčím doma, protože jsem si zapomněl udělat čaj do termosky. Tak honem, opravdu máme rychlovarnou konvici? Mám dnes jednu premiéru – konečně si do batohu dávám důležitou součást zimní výbavy - žabky. Už nebudu chodit bosý. Žabky na nohách super, naopak plavecké brýle se mi mlžily jak prase, takže nic. Kraul zatím nebude. A konečně si mohu vyzvednout v klubovně svoji členskou průkazku! Přišel mi mail, že je hotová (tak jednoduché to ale není!). Konec o sobě. 

Vzpomínková akce na paní Boženku, Foto: Archiv Jana Davida

Dneska je speciální den. U Vltavy se totiž koná rozloučení s nejstarší členkou klubu, paní Boženkou, která umřela v 91 letech. Znám ji z krásných černobílých fotek, ke kterým jsem se dostal, když jsem před rokem chystal článek o otužování pro Pravý domácí časopis. Na břehu dneska hoří velká spousta svíček a na vodě se houpe velká oranžová bójka s jejím jménem. Je tu dneska opravdu hodně lidí, kteří se přišli rozloučit. Akce neunikla ani kolegům ze zpravodajství - je tu spousta fotografů z mnoha deníků. Třeba Petr Topič z Mf Dnes nebo Radek Cihla z Deníku. První fotoreportáž z rozloučení se ale objevila na Seznam Zprávy. Tam je vlastně možné stále dohledat fotogalerii, jak to u vody vypadalo. 

Však se říká, že obrázek vydá za tisíc slov. Mohl jsem si tak ušetřit těchto 1959 slov a fláknout sem místo nich necelé dvě fotky. Ale… bylo by to stejné? 

Závěr: 

Při plavání v hodně studené vodě mi neskutečně pomáhá plavecká čepička. Hlava v teple = plavání na pohodu. V klubových instrukcích se dočítám, že mám dávat při doplavání pozor na ztuhlé svaly – při divočení hrozí jejich natržení. A svaly a šlachy opravdu ztuhlé mívám – hlavně krk a achilovky. Takže klidně, po-ma-lu. 

... příště: 

Jak mi tuhne úsměv na tváři, protože mi mrznou i zuby. Voda už má 6,8 stupně a… Jak chodím plavat sám, protože Dan má virózu. A jak jsem najednou bez klubovny a zažívám otužilecký under(water)ground.

Související

Otužování po česku 6: Za bójky v ledové Vltavě

3,4 stupně má Vltava u Národního divadla v Praze. Klepu se. Jsem šťastný. Uplaval jsem trasu kolem dvou bójek, dlouhou 300 metrů. A teploty padají ještě níž. Toto je šestý a závěrečný díl reportážního seriálu Otužování po česku.


Čím více tetování, tím lepší imunita?

Pokud patříte do skupiny lidí, pro které je “tetování” sprostý výraz, pamatujte si, že čím více jej na sobě máte, tím lépe vaše tělo snáší bolest a účinně tak podporuje váš imunitní systém. Alespoň to tvrdí nový výzkum z University of Alabama.


Podporují esenciální oleje imunitu?

Správně fungující imunitní systém je základem zdraví. Pokud je oslabený, jsme náchylnější k infekcím a rozvoji nemocí, a proto je dělat vše pro to, aby imunitní systém fungoval „na plný výkon“.


Imunitní systém a alergie

Imunitní systém je obranný systém organismu vůči patogenům jako jsou viry, bakterie nebo parazité. Hlavní složkou imunitního systému jsou bílé krvinky.


Jak alkohol ovlivňuje imunitní systém

Nárůst spotřeby alkoholu je alarmující. Jeho nadměrná konzumace zvyšuje riziko respiračních onemocnění jako COVID-19. Lidé s dalšími COVID-19 rizikovými faktory by měli konzumaci alkoholu omezit ještě výrazněji.